Fakta o Ugandě
Rozloha: 241 038 km2
Počet obyvatel: 33 milionů (rok 2010)
Hlavní město: Kampala
Hlava státu: prezident Yoweri Museveni
Úřední jazyky: angličtina, svahilština
Ostatní jazyky: nejrozšířenější lugandština a asi 40 dalších
Náboženství:
· křesťané 85 % (katolíci 42 %, anglikáni 36 %, další 7 %)
· islám 12 %
· kmenová náboženství, animismus, ostatní 3 %´
Uganda - Perla Afriky
Rovníkovou Ugandu nazval „perlou Afriky“ kdysi Winston Churchill a toto označení jí jistě právem náleží i dnes, neboť je to země stále neskutečně zelená a krásná. Já bych ji však nazvala i „zemí dětí“, „zemí úsměvů“ a mnoha dalšími jmény. Uganda je tolik odlišná od České Republiky, že když jsme v ní v roce 2006 strávily dva měsíce, skoro vše pro nás bylo nové, jiné a překvapující.
Krajina
Místní podnebí je tropické, avšak s příjemnou roční průměrnou teplotou 26°C, což je díky vyšší nadmořské výšce celého území. Uganda je plná zeleně, řek, jezer, vodopádů, hor a cizokrajného ovoce. Na první pohled zaujme všudypřítomná červená hlína, která je z oblečení velmi těžko vypratelná i po návratu do Evropy. V ugandské přírodě žije mnoho exotickými zvířaty, která se ale nachází především v prostoru národních parků a pralesů určených pro turisty. Místní lidé proto často žirafu, hrocha ani slona nikdy neviděli. Ve městech zato běžně potkávají obrovské ptáky Marabu.
Lidé
Uganda má několik celosvětových prvenství - je zemí s nejvyšším počtem rodících se dětí (6,7) a také zemí s vůbec nejnižším věkovým průměrem (15 let). Proto ten název „země dětí“. Velmi nízký průměrný věk obyvatel je způsoben kromě vysokého počtu narozených dětí především tím, že očekávaná délka života je vzhledem k místním životním podmínkám pouze 51 let a také tím, že velká část střední generace již zemřela na AIDS. Přes všudypřítomnou smrt a každodenní umírání někoho z okolí na AIDS, tropické nemoci či nedostatek výživy působí Uganďané většinou šťastně a vesele. Proto i místní obyvatelé často svou zemi nazývají „zemí úsměvů“. Když do některé z vesnic přijde běloch (ve svahilštině: muzungu), najednou se seběhne spousta smějících se dětí s pokřiky: „Muzungu, byeeee“. Děti jsou rády, že můžou vidět něco neobvyklého a svým pokřikem chtějí vyjádřit svou radost z vaší návštěvy.
Rodinný život
V Ugandě v podstatě neexistuje sociální systém, a zřejmě i proto je tam velká rodinná pospolitost. Každá rodina má v průměru 6-7 vlastních dětí a dále se stará i o 2-3 děti po zemřelých příbuzných. Pokud rodič, či často oba rodiče zemřou na AIDS, jejich děti si k sobě domů rozebere zbytek příbuzenstva. A taková rodina tedy čítá 8, 10 nebo i 20 dětí. Jelikož je v Ugandě nezaměstnanost více než 50 % a z pracujících se živí 70-80 % zemědělstvím (obděláváním svého nebo jiného pole ručně s motykou), je příjem běžné ugandské rodiny velmi malý – asi 300 Kč měsíčně. Z těchto peněz musí rodina uživit všechny své i „adoptované“ děti, které by ještě měla posílat i do školy. Školní docházka pro všechny děti v rodině ale většinou není možná. V Ugandě se musí platit školné (kromě základního stupně na státních školách), a to si rodina může dovolit jen u několika dětí. Zbytek dětí zůstává doma pro práci na poli a nošení vody, což je díky vzdálenosti vodního zdroje práce i na několik hodin denně. Toto je situace pro rozvoj země dlouhodobě neudržitelná, neboť právě vzdělání je nejúčinnějším nástrojem boje s chudobou.
Chudoba, nemoci, válka
Obyvatele Ugandy netrápí jen nemoci jako AIDS, malárie a různí parazité, ale také nedostatek a nedostupnost lékařské péče, kterou si musí také hradit z vlastních zdrojů. Proti HIV/AIDS dává spousta nevládních organizací sice léky zdarma, ale lidé nemají peníze na to, aby si pro ně do vzdáleného města dojeli, a tak mnohdy zbytečně umírají. Co se týká problému AIDS, Uganda je celosvětově uznávána jako příklad efektivního boje s touto nemocí. Situace se díky masivní vládní a církevní kampani velmi zlepšila - z původních 30-40 % nakažených HIV/AIDS je to nyní asi jen 6 % obyvatel.
V Ugandě je velký rozdíl mezi klidnou oblastí jihu a zničeným severem, kde více než 20 let probíhala občanská válka. Místní obyvatelstvo tam již od roku 1987 terorizovala a vraždila Armáda božího odporu (LRA – Lord´s Resistance Army). Ačkoliv o sobě LRA tvrdí, že jsou křesťané , jejich život a způsoby s křesťanstvím rozhodně nic společného nemají. Naopak, brutálnější organizaci si lze asi těžko představit. LRA napadá vesnice, unáší z nich děti a ostatní zabíjí či sadisticky mrzačí. Často děti donutí, aby zabily někoho z vlastní rodiny. Z unesených dětí pak pomocí drog a teroru LRA vytvoří dětské vojáky pro boj bez soucitu. LRA je v současné době přesunuta do sousední Demokratické republiky Kongo, kde i nadále ničí a plení vesnice. Na severu Ugandy je tedy nyní prozatímní klid, oblast je však zničená a téměř 2 miliony lidí bylo nuceno utéci do uprchlických táborů. S pomocí mnoha nevládních organizací z celého světa se však pomalu vše vrací do původního stavu. Lidé, kteří žili několik let v každodenní úzkosti a strachu, se začínají postupně navracet do svých vesnic a hledat si cestu k normálnímu životu.
Země kontrastů
Uganda je neskutečně barevná a plná kontrastů. Přestože je místní příroda „rájem na zemi“, patří Uganda mezi 50 nejchudších zemí světa. V krásné zelené krajině je spousta polorozpadlých chýšek z hlíny, rákosu a vlnitého plechu, pobíhajících dětí ve špinavých a roztrhaných šatech s nafouknutými bříšky díky podvýživě a parazitům. Je to země, kde elektřina funguje zhruba jen každý druhý den a místy je velmi špatná infrastruktura, přesto se ve vesnicích a městech běžně najde alespoň jeden stánek s Coca-colou a dalšími „nápoji ze západu“. Ačkoliv jsou Uganďané vesměs velmi chudí, mobilní telefony tu- stejně jako v dalších afrických státech - používá třetina obyvatelstva. Lidé žijí dneškem a nikam nespěchají. Když máte s někým schůzku, není výjimkou, že na místo srazu přijde dotyčný až za dvě hodiny. Přesto však obyvatelé Ugandy nežijí v samotě a izolaci, jak je tomu často mezi sousedy a příbuznými v Evropě a jiných vyspělých oblastech. Uganďané se na ulicích se dlouze zdraví a mluví spolu, rádi se setkávají a slaví - bohoslužby trvají často i několik hodin.
Nejvíce překvapivé a zároveň nejhezčí je na Ugandě to, že místní lidé jsou přes všechnu chudobu většinou šťastní, přes všechny starosti v sobě nesou naději.
jh