Magdaléna Vaculčiaková / 02.02.2011 / Časopis Svět, prosinec 2010

Foto: Magdaléna Vaculčiaková

Ve stovkách děr oranžové prašné cesty naše auto téměř ztrácí podvozek. Víc než cesta mne však zajímá okolí. Všude samé kopce, podél cesty stojí domečky z hlíny nebo z bláta. Bosé děti nosí na hlavách proutěné koše plné ovoce a zeleniny. Jsme na jihozápadě Ugandy, jen několik kilometrů od hranic s Rwandou.

Je neděle a většina mužů sleduje s náruživým zaujetím místní fotbalový zápas. Atmosféra na stadionu se nijak zvlášť neliší od nedělních obrázků našich vesnic, v osadě to ale na naše poměry žije přece jen víc. Vesnice je plná lidí, kteří zapáleně diskutují před svými příbytky. Poslední den týdne je určen odpočinku, ale i setkáním a přátelským rozhovorům. Jediný, kdo zřejmě neodpočívá vůbec, jsou prodavači. Rušno je především podél hlavní cesty. Obchodníci vykřikují názvy nejrůznějších dobrot a děti se mne snaží přemluvit, v abych si něco koupila.

Kilometry na farmu, kilometry za vodou

V zahradách a na farmách není v neděli nikdo, ačkoli právě zemědělstvím se v regionu živí až 80 % obyvatel. Ugandská vláda podporuje farmáře v tom, aby pěstovali více druhů plodin, protože třeba sezóna ananasů není celý rok. Je výhodné pěstovat ještě například banány, aby lidé mohli mít jistotu, že nezůstanou několik měsíců bez příjmu nebo jídla.
Také učitel Arnold má svůj kousek země, kde pěstuje ovoce a zeleninu. A patří mu i malý hliněný domeček, kde z černých plastových tašek, plných pilin, zbytků kukuřice nebo čiroku, jakoby zázračně vyrůstají jedlé houby. „Na farmu jezdím na kole, jelikož bydlím asi šest kilometrů daleko, a musím tady být každý den,“ říká Arnold. To ale není jediná cesta, kterou musí opakovaně absolvovat. V okolí je totiž nedostatek vody a přehrada je také vzdálená několik kilometrů. Téměř pořád u ní najdete někoho, kdo vodu nabírá do žlutých kanystrů a pak ji s velkým vypětím nese pěšky domů. Na prašné cestě tak potkáte maminy s dětmi uvázanými šátkem na zádech, skupiny dětí s košíky, nebo mladé kluky pohánějící kozy a krávy.

Dřevo na vodě i na hlavě

Přes množství práce, kterou Uganďané mají, tady život plyne pomaleji. Jako by zdejší lidé neznali, nebo alespoň nepoužívali hodiny. Setkání dohodnuté na třetí se může klidně odehrát až v pět a nikdo se kvůli tomu nebude rozčilovat. Čas se zastavil i v okolí jezera Bunyonyi. Jezero Malých ptáčků, jak by zněl název v češtině, je prý jedním z nejkrásnějších na světě. Nikdo neví, jak přesně je hluboké, ale pokud je pravda, že dno je až v hloubce 900 metrů, pak je po jezeru Tanganjika druhé nejhlubší v celé Africe.
Na druhou stranu jezera se lze dostat v dřevěné kanoi, která vypadá spíš jako úzká, ze dřeva vydlabaná vanička. Je tady nádherné ticho a vzduchem jako šípy probleskují stovky malých barevných ptáčků. Úzkými cestičkami mezi zahradami a domečky, z nichž některé se zdají být prázdné, se pomalu přibližuji k vrcholu kopce, odkud je krásný výhled na jezero. Potkávám místní lidi. Někteří se vesele usmívají, jiní prosí o peníze za to, že si je vyfotíte. S obrovským stohem suchých fazolí na hlavě stoupá do kopce kluk v pubertě a nedlouho po něm potkávám muže, který stejným způsobem přepravuje dřevo připravené na stavbu domu.

Pomoc rodičům, školám ne

Je poledne a děti jsou ze školy doma na oběd. Mnoho z nich ale stejně nemá co jíst. Ani škola zrovna neoplývá bohatstvím. V téhle části pevniny je jen jedna -s jedním ředitelem a jedním učitelem. Děti v Ugandě tráví ve škole celé dny, až do pěti odpoledne a v dřevěných školních lavicích jedné třídy sedí ve státních školách klidně 80 žáků. Ugandská vláda v roce 2004 upravila politiku univerzálního základního vzdělání tak, že dnes můžou zadarmo chodit do školy všechny děti z rodiny. Rodiče pak platí jen za uniformy a učebnice. Jelikož má ale průměrná ugandská rodina šest dětí, školy se velmi rychle zaplnily studenty. Počet učitelů se však nezvýšil. Program zůstal na půli cesty.

Mladý muž s kolem naloženým snad padesátkou ananasů dokáže zákazníkům sladké plody očistit speciální technikou během několika vteřin. Pak už se můžete s chutí zakousnout. Vedle sedí na malém stolečku další mladík se spoustou špinavých a potrhaných bot. Obuvník. Ukazuji mu svůj potrhaný batoh: „Dokážeš to spravit?“ „Určitě, počkej vteřinu,“ odpovídá a ztrácí se v obchodě naproti. Za chvíli je zpátky i s vyspraveným zavazadlem. „Kolik placek denně prodáš?“ ptám se místního pouličního pekaře, který vyrábí čapátí - jednoduché placky jen z mouky a vody. „Asi dvě stě. Ale jsem tady jen večer,“ vysvětluje. Na malé pánvičce otáčí za pomoci papíru horkou placku ve směru hodinových ručiček. Když je do zlatova, zabalí ji do novinového papíru a máte báječnou večeři v přepočtu jen za tři koruny.
Na ploše před největší bankou se kolem šesté shromažďují ti, kteří do města přišli nakoupit a teď se potřebují dostat domů do okolních vesnic. Sbírají je malé bílé dodávky, na něž se navěsí všichni, kteří jedou stejným směrem. Podobně vytížená je doprava, kterou většinou mezi městy zabezpečují bílé minibusy. Na jejich dveřích je sice nápis: „Schváleno pro 14 osob“, ale řidiči klidně vezmou dalších sedm a pak spolu závodí na silnici, která je široká právě tak pro jedno auto. Evidentně tady platí pravidlo: Raději první v nemocnici, než druhý na silnici.
Když začnete s místními komunikovat, po chvíli se vás zmocní pocit, že máte stejnou barvu kůže, jste jakoby jeden z nich. „To je moje dcera,“ říká Beatrice, u níž jsem v Kabale bydlela několik dní. Řidič se podíval na její ebenově černou a moji bledou kůži a mile se pousmál. Levnější lístek „pro místní“ mi pak prodal bez mrknutí oka.