Naše děti v Africe

Tomáš Nídr / 01.06.2009 / článek vyšel 28.5.2009 v Mladé frontě Dnes

Když vejdu do areálu školy v ugandské vesnici Najja, začne se ze všech stran ozývat volání: "Hello, muzungu, how are you!" ("Ahoj, bělochu, jak se máš!"). Školáci v modrých uniformách v různém poločase rozpadu se ke mně hrnou ze všech stran, ti vzdálenější aspoň mávají, aby upoutali pozornost bělošské návštěvy.

Muzungu je zajímavější než cokoliv jiného, a tak ustanou ve svých přestávkových činnostech, jako je prohánění fotbalového míče vytvořeného ze svázaných banánových listů nebo skákání panáka. Je to sice jen obyčejná africká škola, ale z šesti stovek žáků jich šestina má za rodiče české občany.

Jsou to ovšem tátové a mámy v uvozovkách. Češi na dálku adoptují malé a chudé Uganďany, kteří nadále žijí se svými africkými nejbližšími a z Evropy dostávají jen příspěvky, které jim zajistí pokračování studia. Jednou z adoptovaných je i třináctiletá Judith Kagoya. Jako každé místní dítě, jakmile je vytaženo z hulákajícího hloučku kamarádů cpoucích se hlava nehlava před objektiv fotoaparátu, změní se v beránka. Z pokřikování zbude jen stydlivé špitání odpovědí a zaražené koukání do země.

Anglicky po africku

Nakratičko ostřihaná dívka je bosá a nosí modré šaty s natrženým levým rukávem. Křečovitě svírá židli, na které sedí, a snaží se pochopit, na co se jí ptám. Česká a ugandská výslovnost angličtiny se tak liší, že Judith a další školáci mým otázkám nerozumějí. Naštěstí je tu můj africký průvodce Daniel Bidandi. Dotazy nepřekládá do místní řeči luganda, jen je doslovně zopakuje ve zdejší verzi angličtiny. A Judith hned ví, o co jde, a snaží se v angličtině jednoslabičně odpovědět.

Dozvím se, že touží být - jako spousta dalších - učitelkou angličtiny, že žije se sourozenci u babičky, protože otec je mrtvý a matka se o ni nezajímá. Ví, že ji adoptovala paní Zdena (všechny děti, se kterými jsem v Ugandě mluvil, znaly bezpečně jméno svého českého sponzora, byť jeho výslovnost komicky komolily) a že tak učinila, "protože jsem chytrá a potřebovala jsem pomoc".

To později v Praze u kávy potvrzuje i úřednice z ministerstva spravedlnosti Zdena Darmonovová, která se před Vánocemi 2007 podle kamarádčina vzoru rozhodla k adopci. "Chtěla jsem si vybrat holčičku, protože my ženy to máme složitější všude. Taky mě při výběru dítěte v její složce na internetu zaujalo, že si přeje být učitelkou. Jako já, když jsem byla malá," říká energická dáma středního věku.

Lidí, jako je paní Darmonovová, je v Česku poměrně dost. Jen přes Arcidiecézní charitu bylo podle poslední statistiky na internetových stránkách adoptováno 16 580 dětí z devíti zemí - nejvíce v Indii (12 tisíc) a Ugandě (necelé 4 tisíce). Další stovky školáků v různých koutech světa byly na dálku osvojeny přes další neziskové organizace (např. Humanistické hnutí Narovinu, Nadace mezinárodní potřeby, Humanitas Afrika). Černošského synka či dcerku si nepořizují jen jednotlivci, ale i kolektivy, jako jsou třídy.

Ještě více je však dětí, které potřebují pomoc. Jejich poptávka je v podstatě neuspokojitelná. Například v Ugandě je přes oficiální proklamace školní docházka zpoplatněna, žáci kromě školného musí uhradit i pomůcky a povinnou uniformu. Ve vesnických rodinách s pěti a více potomky, což je v rozvojovém světě obvyklé, tak vzdělání dostanou jen některé z dětí, a to spíše "perspektivnější" chlapci. Dívky od raného věku pomáhají v domácnosti a jsou odsouzeny k analfabetismu.

Kdo chce adoptovat malého Uganďana, musí si ročně dát stranou sedm tisíc korun. Kromě výše zmíněných věcí má na dálku osvojený z těchto peněz zajištěnu i zdravotní pomoc a pětina daru jde i na další rozvoj celé komunity. Ani pro Čecha to není malá částka, ale rozhodně ji u nás lze ušetřit mnohem jednodušeji než na rovníku. "Před rokem a půl jsem přestala kouřit. V podstatě celou sumu, za kterou jsem si dříve ničila zdraví, teď investuji do něčeho mnohem užitečnějšího," libuje si nad změnou životního stylu Darmonovová.

Problém je, že o příspěvek na školu žádá v Ugandě každý. Pro muzungu, který dorazí z evropského blahobytu do africké vesnice, je těžké se zorientovat, kdo je opravdu potřebný. "Snažíme se vybírat děti, které mají aspoň trochu talent," vysvětluje Formánková, která projekt v Ugandě vede. Je lepší investovat do těch, pro které vzdělávání neznamená jen vysedávání ve škole.

Ilustrační foto: traveladventures.org

Každý adoptovaný žák ví, že pokud propadne, ztratí i podporu z Česka. Další omezení, které Arcidiecézní charita zavedla, je, že i z té nejchudší chatrče může být sponzorováno jenom jedno dítě. "Jeden vzdělaný člověk může pomoci vytáhnout nahoru celou rodinu, říká 26letá Češka.

Jak vyzrát na ugandské šibaly

Výběr dětí, které si později podle fotek a odpovědí v dotazníku "rozeberou" čeští zájemci, mají na starosti ugandští zaměstnanci Arcidiecézní charity. Nabízí se otázka, jestli si z toho nedělají soukromý byznys, nezneužívají poslanou pomoc či necpou do projektu potomky svých příbuzných a kamarádů.

"Všechny peníze jdou přese mne. Rodiče ani místní zaměstnanci je nikdy nedostanou do ruky," říká Formánková. Nicméně neskrývá, že problémy existují. Přes pravidelné kontroly se stává, že se v programu ocitne dítě, které by tam být nemělo. "Jednou se nám ozval dárce, že jeho "dcera" na fotce vůbec nevypadá jako před rokem. Ukázalo se, že zástupce ředitele si na místo adoptované posadil do lavice svou neteř.

Okamžitě jsme s nimi ukončili spolupráci a adoptované žáky přesunuli do nejbližší školy," popisuje jeden případ. "Nejtěžší je najít dobré a odpovědné sociální pracovníky," pojmenuje česká šéfka adopcí jejich hlavní obtíž. Charita má dohromady 35 afrických zaměstnanců, kteří na ugandské poměry dostávají slušný plat. Každý z nich má na starosti několik desítek dětí, ale ne všichni plní své úkoly řádně.

Dokazuje to inspekční návštěva Gulu na severu země. Formánková udělá vizitu škol a krátce promluví s každým z šestnácti chlapců, kteří studují za peníze českých dárců. Vyfotí si je před učebnou, aby donátoři dostali novou fotku svého "syna". Kluci mají zrovna uprostřed zkoušek, a tak je nepotěší zpráva, že do druhého dne musí napsat dopis do Evropy. Musí tak učinit dvakrát do roka. Jenže za ně odpovědný sociální pracovník katechista Justin Ojok, jehož hlavní profesí je výklad Bible, jim to vůbec nepřipomněl. Když mu to Formánková vyčítá, zmatený čtyřicátník s obřími, křivě posazenými brýlemi se vymlouvá jako pubertální uličník: "Řekl jsem jim to přece na začátku školního roku."

Nemůžu zklamat"

Zato v okolí Buikwe, kde s desítkami dětí pracuje výše zmíněný Daniel Bidandi, celý projekt funguje znatelně lépe. Akční mladík mi předvádí kancelář organizace ve vesnici Lugasa. Na stěně tam mají vyvěšen fixou napsaný seznam všech svěřenců. Do vedlejší místnosti s tabulí občas chodí žáci na doučování.

Mají tu i knihovničku s třemi desítkami svazků v angličtině a dvěma fotografickými knížkami v češtině - jedna zobrazuje památná místa v České republice, druhá ve světě. Česka si tu lidé kvůli projektu velice váží, podle Bidandiho je Buikwe zřejmě jediná vesnice na černém kontinentě, kde se při fotbalovém mistrovství 2006 nefandilo panafricky Ghaně, ale Nedvědovi a spol.

Díky tomu, že jim adopce na dálku daly šanci rozvinout talent, to šedesátka Uganďanů dotáhla až na univerzitu. Když se v Kampale představuji Tadeo Mugerwovi, který studuje učitelství jazyka luganda a zeměpis, s rozzářenýma očima plnýma vděčnosti se mi vrhá kolem krku. Spletl si mě se svým adoptivním rodičem, který nese stejné křestní jméno jako já.

Ilustrační foto: .gainusa.org

Nyní jedenadvacetiletý Tadeo žil chvíli u dědečka, chvíli u tety, od puberty se o sebe staral sám tím, že na kole rozvážel dřevěné uhlí. Při studiích si zase podnikavě přilepšuje tím, že k sobě váže volné papíry a dělá z nich sešity. Ne všichni adoptovaní srší takovou pílí jako Tadeo, ale on pokládá pomoc z Česka za závazek: "Lidé, co mi dali peníze na studium, nejsou boháči. Utrhli si ze svého a teď chtějí vidět výsledky. Nemůžu je zklamat."

***

AFRIČTÍ ŠKOLÁCI S RODIČI Z ČESKA

Na čtyři tisíce malých Uganďanů si díky sponzorům z České republiky může dovolit luxus pravidelné školní docházky, díky níž mají šanci na lepší budoucnost. MF DNES na místě ověřila, jak projekt Adopcí na dálku funguje a jestli jsous ním ve východoafrické zemi spokojeni.

Jak "adoptovat" dítě

Dítě z rozvojového světa, kterému chcete na dálku pomoci příspěvkem na jeho školné, pomůcky, uniformu a zdravotní péči, si můžete vybrat například v Arcidiecézní charitě, V Humanistickém centru Narovinu nebo Humanitas Afrika. Roční příspěvek na dítě se pohybuje mezi 5 až 8 tisíci korun, podle toho, co a ve které zemi dítě studuje. Adoptivní rodič dostává dvakrát ročně od svého syna či dcery dopis s novinkami a také zprávu ze školy o jeho studijních výsledcích.

Osvojený vysokoškolák

Jedenadvacetiletý Tadeo Mugerwa je sirotek, který se o sebe od puberty staral sám, díky tomu, že si ho na dálku "osvojil" český rodič, může studovat na univerzitě. Po skončení studií bude učitelem s aprobací pro lokální jazyk luganda a zeměpis. "Lidé, co nám dali peníze na studia, nejsou boháči. Utrhli si ze svého a teď chtějí vidět výsledky. Nemůžu je zklamat."