Boží děti s kalašnikovem

Je únor 1996. Třináctiletá Grace Arach jede se skupinkou vesničanů z distriktu Amuru na severu Ugandy na mši. Sedí v autě vedle reverenda, který má za několik okamžiků bohoslužbu celebrovat. Pár set metrů odtud už ale skupinu pozoruje jistý Alex Otti Lagony. Druhý nejvyšší důstojník obávané armády rebelů LRA. Zaútočí rychle. Grace bere do zajetí její budoucí manžel, krutostí proslulý velitel Lagony. Hned po únosu naložili na třináctiletou dívku padesátikilový pytel s cukrem, zásoby z vyloupené vesnice Ajulu. Bili ji celou cestu, jakmile šla trochu pomaleji nebo byla tak unavená, že padala. Skoro celý první rok zajetí strávila v Ugandě. Přepady vesnic, střelba, vraždění, loupení, transport ukradených věcí pryč do buše. V roce 1997 se Grace vydala společně s ostatními na pochod do Súdánu, na základny LRA.

Tak zhruba popisuje Grace své první dny a měsíce po únosu. Teď sedí přede mnou ve svém malém bytě v Gulu. Je to spíš temná kobka, bez okna, jen s jednou postelí. Grace ji obývá se svou kamarádkou z univerzity. Vypráví téměř nevzrušeně, jak se z poklidného života dostala na pokraj pekla, v němž měla vydržet dalších skoro šest let. Podobně svoje zajetí popisují další bývalí vojáci. Ti, kterým se podařilo uniknout. Tisícovky jich ale zemřely v boji za pochybné ideály Josepha Konyho, vůdce Lord’s Resistance Army (Armády božího odporu). Náboženského fanatika, který severní Ugandu, východní Kongo, Jižní Súdán a část Středoafrické republiky terorizuje už přes 23 let.

O Josephu Konym se toho neví mnoho. Existuje jen málo jeho fotografií. Vyprávějí se o něm legendy, kterým věří kdekdo, nejen jeho vojáci. Narodil se v roce 1961 ve vesnici Odek, nedaleko severougandského Gulu. Do školy patrně chodil, nejméně sedm tříd absolvoval. Má prý charisma a dar přesvědčivosti. Je vizionář. Dokáže svým vojákům (a nejen těm dětským) namluvit cokoliv. Třeba že umí jen tak zničehonic zmizet a pak se zase objevit. Že dokáže číst budoucnost. Že skrze něho mluví duchové a radí mu, co dělat, aby v Ugandě konečně nastolil svoje vysněné království boží. Je to živoucí mýtus, který kolem sebe navíc šíří strach. Jeho armáda drží pospolu silou nesmírně krutých trestů, strachu a nevědomosti. Svoje stoupence získává jednoduchým a zároveň účinným způsobem – krade je ve vesnicích. Malí, většinou dvanácti- až třináctiletí dětští vojáci tvoří srdce této guerillové armády. Naučí se rychle, jak nakládat se zbraní. Nemají totiž na výběr – pokud to nezvládnou dobře, zemřou.

„Dostala jsem krátké školení. Ukázali mi, kde je spoušť, jak se míří, řekli, jak se obkličuje vesnice. Ostatní jsem se musela naučit až praxí,“ říká Grace Arach. Při útoku LRA se prostě běží, křičí a střílí. Není to většinou boj z očí do očí (napsat boj muže proti muži nejde, protože v LRA bojují děti, i dívky). V Konyho armádě existuje skupina zkušených bojovníků, kteří útok vedou, běží v první linii, a ostatní – méně zkušení – je sledují. Drtivá většina vojáků věří, že je chrání Duch svatý, jak jim Kony vštěpuje. Při útocích to pomáhá udržet na uzdě strach.

Konyho cíl je jednoznačný – chce svrhnout vládu současného prezidenta Museveniho, který v Ugandě vládne od roku 1986 (byl čtyřikrát „demokraticky“ zvolen, poprvé teprve po deseti letech svého vládnutí, naposledy v únoru 2011). Chce nastolit boží království, které bude mít oporu v Desateru. Věří, že právě on byl vybrán jako vůdce, který má zastoupit Boha na zemi. Jeho cíl je vznešený, krutými prostředky, které k němu povedou, se netrápí. Jeho vojáci vraždí, unáší, devastují bez výčitek svědomí. Z úst svého vůdce slýchali často třeba toto: „Ano, zabíjíme své nepřátele, kteří s námi nechtějí sdílet království boží. Ale podívejte se na Ježíše – vyháněl kněze z chrámů, dopouštěl se na nich násilí. On sám porušoval Desatero! To je to, co teď děláte vy. Kdo jsme my, abychom se povyšovali nad Ježíše?“

„Měl na všechno odpověď,“ komentuje to Grace. Sám Kony ale pravděpodobně nikdy nikoho nezabil. Grace o něm říká, že je to vlastně tváří v tvář milý člověk, přátelský, často je ho vidět, jak si hraje s dětmi. Podle Konyho osobního strážce Josepha Omonyho je to asketický muž. „Nepije, nekouří, když má volno, tráví čas s ženami a dětmi. Osobně jsem ho nikdy neviděl účastnit se ozbrojených akcí, to za něj dělají jeho důstojníci,“ vypravuje Joseph Omony.
„Je spíš jako duchovní vůdce, nikdy jsem ho neviděla držet zbraň, natož někoho zabít. Možná ho něco opravdu chrání, možná to není Duch svatý, ale Duch ďábelský,“ přemítá Grace. Podle ní Kony nikdy nechodí do útoku. Všichni věří, že by se mu kulky stejně vyhnuly, zasáhly by jeho spolubojovníky.

Grace mne doprovází do jedné z vesnic v okolí Gulu. Vede mě za svou známou, snad se dá říct i kamarádkou. Jedno je jisté, mají společné vzpomínky na LRA. Obě mladé ženy se srdečně vítají, pak se uvelebí v chatrči na olysalé kanape. Evelyn vytáhne ohmatané album plné fotografií. Vybledlých, potrhaných, ale plných vzpomínek na život před LRA. Osmadvacetiletá Evelyn Amony strávila s LRA v buši šestnáct let. Šestnáct let byla manželkou samotného vůdce Konyho. Má s ním i čtyři děti. Když jí bylo čtrnáct, Kony si ji vybral za „ženu“. V té době (bylo to v roce 1996) měl manželek zhruba kolem třiceti, ale někteří dětští vojáci, kteří přežili útěk, tvrdí, že míval i osmdesát žen.

„Když poprvé řekl, ať za ním přijdu, nechtěla jsem, připadalo mi to hrozné, byl starší než můj otec. Zbil mě tyčí a znásilnil. V noci se mi podařilo od něj utéct, ale ráno mě našli jeho strážci a zase mě zbili,“ líčí Evelyn začátky svého sexuálního otroctví, jemuž se mezi vojáky LRA říká sňatek. Ještě jednou se pokusila utéct, málem se jí to podařilo. Dva dny se toulala buší, než ji našli. Zřídili ji tak, že se týden nemohla hýbat. Pak to vzdala a postupně si na „manžela“ zvykla. Na otázku, jestli existuje v LRA něco jako svatební obřad, Evelyn říká: „Důstojník prostě ukáže na dívku a řekne: Ty teď půjdeš a budeš manželkou tohohle vojáka. To je všechno. Velitelé takhle určí, kdo bude se kterou dívkou spát, kdo ji bude smět znásilnit, kdykoliv si vzpomene.“

Grace na tom byla podobně. Rok poté, co ji zajali, se stala ženou Alexe Ottiho Lagonyho. Než jej Kony v roce 2000 odstranil, byl to druhý nejdůležitější muž LRA. Do LRA vstoupil dobrovolně v roce 1988 a za krátkou dobu si získal pověst brutálního a nesmlouvavého lídra. Lagony vedl v roce 1995 útok na vesnici Atiak, kde jeho vojáci zavraždili na 300 neozbrojených civilistů. Byl také hlavou jakýchsi výzvědných služeb LRA, šéfem vojenských operací i velitelem výcviku. Ten den, co se Grace stala Lagonyho manželkou, ji poprvé brutálně znásilnil. Celou noc krvácela. O podrobnostech první noci nechce mluvit. Ani není třeba. V LRA si nikdo na city nepotrpí a od někoho tak proslulého brutalitou, jako byl Lagony, těžko očekávat soucit.

Avšak i mezi rebely LRA se stává, že násilím vytvořený „svazek“ není pro ženu jen noční můrou. V jednom z přilehlých slumů v Gulu nacházím s pomocí Grace další z dětských vojaček – Agnes Aber. Unesli ji vojáci ze skupiny vedené velitelem Dominicem Ongwenem. Tento muž je za své zločiny hledaný Mezinárodním trestním tribunálem – stejně jako Kony a další jeho pobočníci. Ongwenje velitelem čtyř brigád LRA a je osobně zodpovědný za řadu masakrů. Agnes s ním přesto byla poměrně šťastná. Strávila vedle něj deset let a podle svých slov ho měla ráda. „Stýská se mi po něm,“ říká sedmadvacetiletá Agnes smutně. Kdyby ji při jedné z potyček nezajala ugandská armáda a nerepatriovala ji do Ugandy, ještě by asi pochodovala pralesem po boku svého „manžela“.

„Když tě chytí a donutí bojovat, chvíli to zkoušíš, myslíš na to, že utečeš. Pak to ale vzdáš a přizpůsobíš se, abys přežila,“ shrnuje obvyklé osudy dětských vojáků dnes pětadvacetiletá Sunday Adyeer. Setkávám se s ní v centru GUSCO (Gulu Support the Children Organization), což je ugandská organizace, která se snaží bývalým vojákům, kteří byli zajati v boji nebo se odhodlali k útěku a přežili, pomáhat zejména po psychické stránce. Otřískané špinavé zdi plné obrázků vojáků, unesených dětí s náklady na hlavách či s kalašnikovy, dokládají, že organizace pěnězi příliš nehýří. Sunday mluví potichu, mám co dělat, abych jí rozuměla. Dívá se stále do země. Vypráví, že než porodila svoje první dítě, bojovala. Neví, jestli někoho zabila, stejně jako to většinou neví nikdo z dětských vojáků LRA. „Do útoku prostě běžíš a střílíš, většinou to není boj zblízka,“ říká Sunday. I ona si nakonec zvykla na muže, který jí byl přidělen, a podle všeho jej měla ráda. „On má ale už dnes určitě jinou ženu. Většinou se na to snažím nemyslet. Stejně jako jsem to dělala v LRA,“ říká s očima upřenýma do neznáma.

V Konyho systému duchů, kteří mu napovídají, co dělat, se dá jen těžko zorientovat. Každý z těchto duchů je za něco zodpovědný, každý má své pole působnosti. Jeden z duchů vyhlašuje válku, jiný dává příkazy, kdy jít loupit děti, další hlídá morálku a disciplínu. Existuje tu zlý duch, který se jmenuje bizarně Who are you (z anglického Kdo jsi?). Duchové vyjevují svou vůli Konymu, když je v transu. Slova, která vykřikuje, zapisuje jeho zástupce. Podle toho, jak Kony hovoří (zda ženským, nebo mužským hlasem, zda mluví klidně, nebo vzrušeně), se také pozná, který z duchů k němu právě promlouvá. Bohyně válečných operací se například jmenuje Silindi, hlavní šéf všech duchů je Orisca Daboo. „Je to komplikované, mně samotné trvalo velmi dlouho, než jsem to začala trochu chápat, ale stejně si myslím, že tomu všemu úplně nerozumím,“ říká mi o šíleném náboženském systému Grace Arach. Zdá se, že Kony pro svůj myšlenkový systém využívá, co se mu hodí – také černou magii a rituály, které jsou zdejším lidem blízké. Jinak panují v LRA jednoduchá a přísná pravidla. Je například zakázáno mít vztahy, chodit na rande. Je zakázáno jíst vepřové, které je podle Konyho nečisté. Je zakázáno znásilňovat přímo ve vesnicích ženy. Nesmějí se zabíjet těhotné a kojící ženy (ty jsou při masakrech většinou vyselektovány a poslány pryč). Když někdo uteče, LRA zpravidla podnikne útok na jeho rodnou vesnici, kterou kompletně zničí. Nepřežijí dokonce ani domácí zvířata a stromy či maniok na poli.

Třicetiletá Margaret Aneno žije v severougandském Gulu už čtyři roky. Má čtyři děti a jen jednu ruku. Přišla o ni v roce 2002 při velké spojenecké operaci proti LRA v Súdánu. „Přiletěla raketa, slyšela jsem jen svist. Urvala mi ruku. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se rozběhla ukrýt se pod převislý břeh řeky. Cestou jsem ještě dostala tři kulky do hrudníku. Nechali mě tam ležet. Pak jsem se dovlekla k řece, blůzou jsem si ovázala pahýl. Tři dny jsem tam ležela, než se vojáci LRA vrátili sebrat ty, kdo přežili. V táboře mi ostříhali zbytky kůže a masa a ránu zašili. Zašili mi i ránu v hrudníku,“ vzpomíná se slzami v očích ve své chatrči. Jenže její stav se zhoršoval, na její rány nezabírala obvyklá medicína v podobě horké nebo svěcené vody. Nic jiného k dispozici nebylo. Tak ji velitel propustil a ona se v zuboženém stavu dovlekla k nejbližší vojenské jednotce, které se vzdala.

Teď má nového manžela. Rodinu ale živí sama, manžel nepracuje. Ona se snaží prodávat čapátí. Trpí podvýživou, často mají hlad. „Když jsem byla v LRA, bylo to pro mne jednodušší – měla jsem obě ruce a manžela. Nemilovala jsem ho sice, ale dalo se to s ním vydržet. Otema byl ale zabit v té bitvě, při níž jsem přišla o ruku,“ vypráví Margaret a z očí jí stále tečou slzy. Jednou rukou přebaluje svoje nejmladší, čtyřměsíční dítě. Problém začlenit se do normální společnosti má řada bývalých dětských vojáků. Evelyn Amony, bývalá Konyho manželka, je zpět od roku 2008. Žije ve vesnici Kirombe nedaleko Gulu. Do své rodné vsi se vrátit nemohla. „Všichni vědí, kdo jsou mé děti a kdo je jejich otec. Chovali by se k nim hrozně, mezi lidmi je hodně nenávisti. Kony tu způsobil příliš mnoho utrpení.

 

Stará toyota drkotá po prašné rudé silnici. Jedeme spolu do míst, kde mají lidé v živé pamětiřáděníbanditůzLRA. Cestou Grace Arach vypráví příběh svého nového života, který pro ni začal po návratu z pralesa. Grace se rozhodla vytvořit malou organizaci, která by bývalým vojákům pomáhala vrátit se zpět do života. Prostřednictvím divadla, písňové tvorby nebo obyčejného povídání se snaží, aby bývalí vojáci ventilovali své traumatické zážitky, aby to, co prožili, nedusili v sobě. „Snažíme se také sbírat materiály a dokumentovat minulost spojenou s LRA. Je třeba připomínat, co tady lidé prožívali a prožívají,“ říká Grace. Základní i střední školu dokončila rychle – aniž by spolužáci něco tušili o její minulosti. Začala studovat sociální práci. To všechno mi o sobě řekla. Zamlčela ale, že v roce 2009 získala prestižní ocenění The New Vision’sWoman Achiever, což je cena pro nejsilnější ženskou osobnost, která se dokázala vzchopit a pomoci nejen sobě, ale i mnoha dalším lidem.

Na lavičce před polorozpadlou budovou záchytného centra pro dětské vojáky sedí dvacetiletý Simon Nyeko. Je tu teprve týden a z rozhovoru je evidentně nervózní. Z Konyho armády utekl teprve nedávno, když operovala ve Středoafrické republice. Strávil v LRA celých osm let. Pak se rozhodl, že už má všeho dost – pochodů, života bez domova, zabíjení, neustálého strachu o život. Jednou viděl, jak dopadl chlapec, kterého chytili na útěku. Ubili ho mačetou. Věděl, že dělá hrozné věci, ale dlouho se nemohl k útěku odhodlat. „Bylo mi jasné, že když mě chytí, tak mě zabijou. Vystihl jsem okamžik, kdy v našem táboře byla jen jedna stráž. V momentě, kdy usnula, jsem utekl. Začali mě sledovat. Slyšel jsem, jak střílí. Zahodil jsem svou zbraň a utíkal jako o život. Pak jsem šel měsíc džunglí, sám, než jsem narazil na vojáky,“ říká Simon. Ptám se ho, co by řekl, kdybych před ním neseděla já, ale samotný Joseph Kony. Nemusí přemýšlet dlouho: „Řekl bych mu, že mu přeji dlouhý život. Aby se dostal do vězení a tam strávil zbytek svých dnů. Nenávidím ho za to, že mi zničil život. Ukradl mi dětství, dospívání, kvůli němu jsem teď negramotný. Jaké mám šance získat zpátky obyčejný život?“ ?

***

Armáda božího odporu  Lord’s Resistance Army (Armáda božího odporu) devastuje region střední Afriky od konce osmdesátých let. Hnutí, jež chce svrhnout vládu v Kampale, založila původně teta Josepha Konyho, mystička Alice Auma Lakwena, a to pod názvem Holy Spirit Movement. Než se ustálil dnešní název, rebelové plenili severní Ugandu a následně i okolní regiony pod různými jmény – Lord’s Army nebo Uganda Peoples’ Democratic Christian Army. Hnutí stojí na tezích Starého zákona, zejména Desateru, do jeho ideologie se ale mísí prvky mysticismu, tradičního náboženství a šamanismu. * LRA je nejdéle bojující armáda rebelů na africkém kontinentě. Její existenci využívá ke svým cílům nejen ugandská, ale také súdánská vláda. LRA měla stálé základny v Jižním Súdánu, kde jí nehrozilo takové nebezpečí jako v Ugandě. Ačkoliv to súdánský prezident Omar Bašír popíral, existuje mnoho svědectví o tom, že chartúmská vláda dodávala (a pravděpodobně stále dodává) vojákům LRA zbraně a zásoby. Jsou slyšet hlasy (zdrojem jsou podle ugandských novinářů místní tajné služby), že Kony byl viděn v Dárfúru, jiní zase tvrdí, že se objevil v súdánském hlavním městě Chartúmu. * Konyho armáda vzala do zajetí snad až 60 000 dětí, možná i více – v odlehlých krajích porostlých hlubokým pralesem se dají těžko vést přesné statistiky. Má za sebou stovky vypleněných vesnic, tisíce zabitých a zmrzačených vesničanů. Ugandská armáda s LRA nikdy nebojovala nijak vášnivě, mnozí dětští vojáci tvrdí, že vládní jednotky často schválně čekají, až útok LRA skončí, a teprve pak se vydávají rebely stopovat. I ugandští vojáci se ostatně v minulosti dopouštěli násilí na vesničanech, kteří jsou (jako ostatně ve všech válkách) největšími oběťmi řádění ozbrojenců.